Když cooldown na život tiká rychleji než ten na Hearthstone
Sedím tu, obličej mi ozařuje to známé, namodralé světlo monitoru, a v uších mi zní hudba z Elwynn Forest. Je to zvláštní pocit. Ne jako když si pustíte oblíbenou písničku z rádia, ale spíš jako když se po letech vrátíte do rodného domu, kde to sice trochu jinak voní a nábytek je přesunutý, ale ty stěny... ty stěny si pamatují všechno.
Hraju World of Warcraft od dob, kdy slovo „sociální síť“ znamenalo jít s partou ven na pivo a kdy největší starostí bylo, jestli stihnu doběhnout ze školy domů dřív, než máma zvedne telefon a přeruší mi vytáčené připojení k internetu. Když se nad tím zamyslím, WoW pro mě nikdy nebyla jen hra. Byla to paralelní časová osa. Místo, kam jsem utíkal, když realita tam venku byla příliš nudná, příliš složitá nebo prostě jen příliš „reálná“.
Vzpomínám na začátky. Na tu divokou, neregulovanou éru free serverů. Dnešní hráči na ofiku by se zbláznili. My jsme v tom ale žili. Lagy nebyly chybou, lagy byly vlastností, se kterou se muselo takticky počítat. Pamatuji si noci strávené farměním, kdy server spadl přesně ve chvíli, kdy padl ten jeden vzácný item, na který jsem čekal týdny. Následoval rollback o patnáct minut zpátky a pocit, že bych nejraději prohodil klávesnici oknem. Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem čekal, až to GM bohové, ty mýtické bytosti s pravomocí banovat a teleportovat, zase nahodí. Byla v tom zvláštní, masochistická romantika. Svět, který se bořil pod nohama, textury, kterými se dalo propadnout do nekonečna, a questy, co nešly dokončit, protože skript prostě řekl „ne“. A přesto jsme tam byli. Každý večer.
A nebyl jsem tam sám. Byl tam brácha. Vlastně ne, nebyl to brácha, ve hře to byl Began. Nebo PonchoCZ. Záleželo na tom, jestli měl zrovna období, kdy chtěl světu dokazovat svou sílu, nebo se jen plížit stíny. Naše společné hraní, to je kapitola sama pro sebe. Dungeon runy, kde jsme se dorozumívali telepaticky, nebo naopak hádky na Discordu (a předtím na TeamSpeaku), které byly tak hlasité, že by probudily i mrtvé v Undercity.
„Proč jsi to pulloval?“ „Já myslel, že to udržíš!“ „Jsem healer, ne zázrak!“
A pak to ticho. To specifické, uražené ticho po wipu, kdy oba běžíme jako duchové k instanci, koukáme na ty šedivé textury a v duchu si nadáváme. Ale stejně jsme se vždycky oživili, snědli virtuální jídlo, doplnili manu a šli na to znova. Byli jsme tým. Began a já. PonchoCZ a já. Bylo jedno, jaké jsme měli nicky, důležité bylo, že jsme tam byli spolu. Tyhle virtuální zážitky, to společné překonávání pixelových draků, nás paradoxně sblížilo víc než nedělní rodinné obědy.
Nejhorší na tom všem je ta časová smyčka. Kdysi mi hodina cooldownu na Hearthstone připadala jako věčnost. Člověk si to šetřil, vážil si toho, že se může vrátit domů. Dnes? Dnes mám pocit, že celý rok uteče rychleji, než se mi tehdy načetlo to kouzlo. Levelujeme v reálném životě, sbíráme achievementy v podobě hypoték, povýšení v práci nebo jen prostého přežití dalšího týdne, ale chybí tomu ta jasná struktura. V životě vám nikdo nedá modrý vykřičník nad hlavu, abyste věděli, že tady je ten správný úkol, který se má plnit.
Azeroth je moje konstanta. Měnil jsem školy, měnil jsem práce, měnili se lidé kolem mě. Někteří odešli, jiní přišli, někteří dostali ban v mém reálném životě. Ale Stormwind tu stál pořád. Orgrimmar se sice přestavěl, Deathwing roztrhal svět na kusy, ale ta podstata zůstala. Je to uklidňující. Vědět, že i když se venku ženou čerti a svět se zbláznil, já se můžu lognout a vím přesně, co mám dělat. Nasbírat deset kančích rypáků. Zabít dvacet murloců. Zachránit svět. Zase.
Někdy si říkám, jestli u toho monitoru nezestárneme úplně. Jestli se z nás nestanou ti staří NPC v hospodě v Goldshire, kteří tam sedí už dvacet let a vyprávějí ty stejné historky o tom, jaké to bylo za Vanilla WoW. Možná jsme spjatí s tímhle světem víc, než si připouštíme. Možná, že až jednoho dne naše servery vypnou, nebo až my sami už nebudeme mít sílu kliknout na ikonku „Play“, něco v nás symbolicky zemře.
Ale to není smutné. Je to vlastně krásné. Znamená to, že jsme byli součástí něčeho velkého. Že jsme žili životy hrdinů, i když jsme zrovna seděli v teplákách a jedli studenou pizzu. Že jsme bojovali po boku bratrů, ať už se jmenovali Began, PonchoCZ, nebo jakkoliv jinak.
A tak tu sedím, koukám na svou postavu, která má lepší výbavu než já v reálu, a cítím zvláštní smíření. Nehraju už pro loot. Nehraju pro slávu v tabulkách DPS. Hraju, protože jsem tady doma. A až přijde ten konečný wipe, až se obrazovka zatmí naposledy, budu vědět, že to byl zatraceně dobrý raid.
