Tam, kde končí signál a začínám já

Motor chladne a vydává ten typický, praskavý zvuk, který v tichu lesa zní až nepatřičně hlasitě. Sedím na hraně kufru, nohy spuštěné dolů, a dívám se do tmy, která pomalu polyká poslední obrysy stromů. Tohle je ten moment. Ten přesný okamžik, kdy se svět „tam venku“ definitivně odpojí.

V kapse mě ještě chvíli pálil telefon. Než ztratil signál, stihl pípnout s dalším emailem, další notifikací, další připomínkou z kalendáře, který se snaží rozkouskovat můj život na úhledné, barevné čtverečky. Tady ale žádné čtverečky nejsou. Tady je jen šumění korun borovic a vzduch, který voní jehličím a blížící se nocí.

Nikdy jsem nebyl ten typ, co by hory dobýval. Turistika pro mě není sport, kde se měří tepová frekvence a počítají kilometry. Pro mě je to útěk. Útěk od hluku, od betonu, od neustálého tlaku být produktivní. Když natáhnu hamaku mezi dva stromy nebo když si ustelu vzadu v autě, nedělám to pro instagramovou fotku. Dělám to proto, abych se znovu nadechl.

Jsem ročník osmdesát osm. Generace, která si pamatuje svět bez internetu, ale dospěla v době, kdy nás technologie pohltila. Možná proto mě to tak táhne sem. Možná proto potřebuji cítit ten kontrast. Kontrast mezi sterilní kanceláří a hrubou kůrou stromu. Mezi klimatizací a chladem, který mi v noci zaleze pod spacák a připomene mi, že jsem stále jen člověk z masa a kostí.

Když ležím v hamace a pode mnou je prázdno a nade mnou jen černá obloha, přichází zvláštní pocit svobody. Nemám střechu, nemám stěny. Jsem zranitelný, ale zároveň absolutně volný. V tom jemném houpání je kus nostalgie, vzpomínka na dětství, na dobu, kdy byl čas nekonečnou řekou.

Jenže teď, když se dívám na hvězdy, si uvědomuji, že ta řeka není nekonečná. Už nejsem na začátku cesty. Tělo se po noci na tvrdé zemi ozývá o něco hlasitěji než před deseti lety. A v tom tichu, které je tak hluboké, že slyšíte vlastní krev proudit v uších, přicházejí otázky. Nejsou děsivé, jen naléhavé.

Smrt tady v lese nepůsobí jako hrozba. Je spíš jako tiché, moudré připomenutí. Připomenutí, že každý moment má svou váhu, protože žádný se nebude opakovat. Dívám se do tmy a ptám se sám sebe:

Co vlastně se svým časem dělám?

Kolik nocí mi ještě zbývá?

Kolik východů slunce ještě uvidím z místa, kde není signál?

Nejsou to depresivní myšlenky. Naopak. Je v nich zvláštní ostrost. Uvědomění, že „až pak“ neexistuje. Existuje jen teď. Teď, kdy vítr hýbe větvemi. Teď, kdy vařič syčí a voda na kávu začíná bublat. Teď, kdy jsem tady, uprostřed ničeho, a přitom blíž k sobě než kdykoliv jindy.

Možná je tohle ten důvod, proč to děláme. Proč balíme batohy, proč spíme v autech na zapadlých lesních cestách, proč snášíme nepohodlí a ranní zimu. Abychom na chvíli zastavili ten šílený kolotoč. Abychom si uvědomili, že život není to, co se děje na obrazovkách, ale to, co cítíme, když se ráno bosou nohou dotkneme rosy v trávě.

Zítra se vrátím. Zase budu manažer, zase budu řešit termíny a kvalitu. Ale teď, v tuhle chvíli, jsem jen součástí lesa. A odpověď na to, jak naložit se zbytkem svého času, se vznáší někde tady. Mezi stromy, v tichu, které léčí.